Dalším „činem“ charakterizujícím Komunitu Sant’Egidio, jejím autentickým základem a každodenní činností už od prvních let její existence, je služba nejchudším žitá ve formě přátelství s nimi. První studenti, kteří se v roce 1968 začali scházet kolem Božího slova, si uvědomili, že evangelium nemůže být žito daleko od chudých: chudí jako přátelé a evangelium jako dobrá zpráva pro chudé. Tak se zrodila první ze služeb Komunity: „Škola míru“, která nebyla jen pouhým doučováním pro děti na okraji společnosti, které žily v chatrčích na periférii Říma. Od té doby se „Školy míru“ rozmnožily v Římě a v řadě měst, kde jsou přítomny Komunity. Zvláštní pozornost je věnována dětem, které jsou nejvíce znevýhodněné a žijí v těžkých podmínkách.
Tak, jak můžeme číst ve 25. kapitole Matoušova evangelia, se toto přátelství rozšířilo i k dalším chudým: tělesně i mentálně postiženým, lidem bez domova, imigrantům, smrtelně nemocným; a na nejrůznější životní situace: vězení, ústavy pro staré lidi, tábory kočovníků, uprchlické tábory. Během těchto let se rozvinula citlivost ke každé formě chudoby, staré či nové a vylučující ze společnosti, stejně jako k netradičním podobám chudoby, jako např. k chudobě v mnoha evropských zemích představované starými lidmi, kteří jsou sice materiálně zajištěni, ale žijí velmi osamoceni.
Sant’Egidio se identifikuje se svými nejmenšími bratry ve všech chudých bez výjimky, kteří jsou v plném smyslu slova členy rodiny Komunity. Kdekoli je Komunita Sant’Egidio, od Říma po San Salvador, od Kamerunu po Belgii, od Ukrajiny po Indonésii, vždy je tu přátelství a blízkost k chudým. Žádná Komunita, ani ta nejmladší není tak malá nebo slabá, aby nemohla pomáhat dalším chudým. To je dar vdovy, který má velkou hodnotu před Pánem (Mk 12, 41).