Zamyšlení Andrey Riccardiho nad vraždou kněze v Rouenu 26. července
Kostel poskvrněný násilím, zabitý kněz sloužící mši, zranění věřící a řeholnice… Oblétlo to celý svět a ve Francii jsme to již jednou zažili, když během večerní modlitby v Taizé padl bratr Roger pod ranami nožem. Něco takového jsme zde v Evropě už nikdy nechtěli znovu zakusit. Ono se to však opět stalo. Tento čin jasně ukazuje nelidskost teroristů a jejich absolutní absenci náboženského cítění, toho cítění, které naproti tomu sídlí v srdcích mnoha muslimů majících respekt k „Božímu lidu“ a modlitbě. Tuto krutost, odsouzeníhodnou ukázku brutálního násilí, spáchali pobláznění mladí lidé, uvěznění v totalitní logice nenávisti a propagandy Islámského státu. Jejich primárním úmyslem je terorizovat francouzskou společnost tak, aby sklouzla k neuváženým krokům. Předseda francouzského kolegia biskupů, monsignor Pontier prohlásil, že strachu se musí čelit. Italští biskupové zároveň moudře připomenuli také to, že nesmíme podlehnout „uzavření se do sebe a pomstychtivosti“.
Proč tento útok proti církvi? Jedná se o farnost nacházející se v periferní venkovské oblasti Francie, o kostel, jenž v minulosti prošel sekulárním obdobím normandského katolicismu. V této farnosti dnes působí kněz původem z Konga, jemuž pomáhal 86letý Francouz Jacques Hamel, zabitý u oltáře během sloužení mše. Ve Francii je nedostatek kněží. Avšak církev zde není mrtvá, ani se nepotácí v agonii. Právě naopak, statečně se drží a své poslání v této farnosti naplňuje za pomoci laiků a řeholnic, stejně jako díky odhodlání starého kněze, jenž v roce 2008 oslavil 50. výročí kněžství a ani poté nepřestal být činný. Takoví jsou naši kněží: jsou to lidé, kteří žijí svůj celý život jako službu, nejsou dobře placení a někdy se cítí osamocení, ale přesto jsou prodchnuti duchem služby. V těchto dnech je nutné vyjádřit respekt francouzské církvi, která, přestože prošla množstvím těžkostí, ponechala dveře svých kostelů otevřené a s velkou důstojností káže a předává evangelium.
Proč zrovna v kostele? Tato otázka se stále znovu vrací. Kostel je symbolem křesťanství. A po těchto událostech je jím kostel sv. Štěpána, potřísněný krví mučedníků, ještě víc. Stává se tímto symbolem právě prostřednictvím oné mše, již přerušilo násilí. Francouzská církev a církev vůbec (od Jana Pavla II. po Františka) nikdy neuznala existenci náboženské války mezi (křesťanským) západem a islámem. V lednu 2002 po atentátech z 11. září papež Jan Pavel II. povolal odpovědné náboženské představitele k modlitbě za mír do Assisi. Ještě před tím si přál, aby katolíci zasvětili jeden den půstu, který by se kryl s koncem ramadánu. Církev se nepřidá k populistům brojícím proti islámu. V úterý ji zranili všichni ti, kteří jsou prodchnuti nenávistí rozdmýchanou svatou válkou a chtějí ji zavléct do konfliktu, v němž by odložila svůj zdrženlivý mateřský přístup. Otec Jacques před svou smrtí napsal na farní blog tato slova týkající se doby dovolených: „Je to čas, kdy máme respektovat druhé, ať už jsou, jací chtějí.“ Dále žádal o toto: „Modlete se za ty, kteří to nejvíce potřebují, za mír, za lepší vzájemné soužití…“ Tím vyjádřil hluboké cítění církve, která ve svém nitru podporuje setkávání, proniká do komplikovaných oblastí, pomáhá těm, kterým se daří zle. Jde jí o to, aby všichni žili společně v míru. Církev je místem lidskosti, kde je vše zdarma, a to uprostřed společnosti, která žije vzájemnou soutěží a v níž se vše cení na peníze. Církev je v první řadě otevřeným prostorem.
Otevřené dveře našich kostelů (také ty, skrze něž vstoupili vrazi otce Hamela) jsou v protikladu k rostoucímu počtu mříží, zdí a ohrad, jež jsou plody strachu. Sem do kostela může vstoupit každý: chudí, potřební, lidé hledající smysl života, ti, kteří prosí o přátelské slovo či gesto. V tomto normandském kostele se jako v mnoha jiných kostelích ve Francii a v Evropě skrývá tajemství světa, jenž nevěří na rozdělující zdi a který neustoupí před násilím. Tento kostel je součástí kontinentu, který bezpochyby nejvíce ze všech dráždí násilníky. Je to součást na první pohled slabá (tak jako tento starý kněz), ale ve skutečnosti velmi silná: „Ježíš přišel, aby se stal zranitelným“, napsal otec Jacques loni o Vánocích.
Po jeho zavraždění na jeho slova reagoval monsignor Pontier: „Pouze bratrství, jež je naší zemi tak drahé, je cestou, která vede k trvalému míru. Budujme je společně.“ Tyto skutky násilí vyzývají evropské křesťany k obnovení svého poslání tváří v tvář tak velikému zlu. Je třeba vzbudit sen o nastolení míru ve společnosti – integrovat množství lidí zůstávajících na jejím okraji, integrovat osoby, které jsou vůči nám nepřátelské, nedůvěřivé a jimž je cizí pocit vzájemného společenství. Jde o evangelizační a mírovou misi. Nemají to být jen nějaká příležitostná slova, ale jedná se o hlubokou potřebu naší doby, jež se stává pro církev povoláním. Musíme pokračovat ve mši otce Jacquese, jako by ji nepřerušilo žádné násilí.
Andrea Riccardi
Avvenire, 27. července 2016
–Eva Svobodová–